Vítáme Vás na stránkách Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče, která sdružuje hospice v ČR a přispívá k pozitivní proměně vztahu české společnosti ke smrti a umírání.

Eutanázie je rozhodnutí, které nelze vrátit zpět


Eutanázie (ve dvou podobách – asistované suicidium, nebo usmrcení žadatele třetí osobou) je konfliktním tématem. Jinak se jeví zdravým, jinak nemocným. Odlišně ji vnímají mladí a staří. Různým pohledem na ni hledí ti, kteří mají s umírajícími zkušenost, a ti, kteří ji nemají.

Nadto se stala tématem výrazně politickým. Periodicky zaplňuje titulní stránky novin před volbami. Ukazuje se, že podporovatelé a navrhovatelé jejího včlenění do legislativy nejsou vedeni snahou o nalezení nejlepšího možného řešení pro lidi zoufalé, ale spíše se zdá, že jsou motivováni prosadit tento institut jakkoli, tj. momentálně v podmínkách co nejpříhodnějších. To dokládá aktuální situace. Posledním z navrhovatelů legalizace eutanázie je poslankyně za Hnutí ANO V. Procházková. Nejdříve deklarovala úmysl předložit jej do sněmovny na podzim minulého roku, ale blížící se vánoce téma zastínily. Paní poslankyně ohlásila, že návrh zákona předloží na jaře. Opět nic, neboť tématem číslo jedna je epidemie COVID-19.

Nejinak tomu bylo v minulosti. V roce 2008 předložila návrh tzv. Zákona o důstojné smrti sociálně demokratická senátorka V. Domšová. Následně podal obdobný návrh poslanec J. Zlatuška (ANO). Jak paradoxně vyhlíží smrt paní senátorky. Zemřela několik let po svém návrhu zahrnuta něžnou péčí Hospice Anežky České v Červeném Kostelci. V zařízení, jež své hodnoty a přístup k pacientům vnímá právě opačně než eutanázie. V zařízení, ve kterém je úcta k jedinečnosti, nedotknutelnosti a neopakovatelnosti lidského života na prvním místě.

Samotné označení eutanázie jako důstojné smrti je protimluvem. Rozumí-li navrhovatelé důstojnou smrtí asistovanou sebevraždu a eutanázii, pak lze vyvozovat, že v jejich pojetí jiný způsob úmrtí je nedůstojný. Nedůstojné je tak zemřít přirozenou smrtí v rodinném kruhu mezi nejbližšími, nemocného dochovat v laskavé péči v nemocnici či hospici, nedůstojnou je hrdinská smrt, kdy hasič nasadí život v plamenech za záchranu druhého?

V březnu 2017 jsem se zúčastnil semináře v poslanecké sněmovně právě k návrhu zmiňovaného zákona. Jistý známý český profesor-chirurg na podporu eutanázie prohlásil, že „Palach povýšil hodnotu svého rozhodnutí nad hodnotu lidského života“. Jsem přesvědčen, že věc se má jinak. Je totiž velký rozdíl mezi sebevrahem, jehož čin musíme odmítnout, a hrdinou, kterého obdivujeme. Sebevrah pohrdá životem, který dostal, zatímco hrdina pohrdá smrtí, jíž se nebojí a v kritické situaci se obětuje pro vyšší dobro. Jiná z argumentací uvádí: „Život pro mne není nejvyšší hodnotou, tou je svoboda“. Lákavé. Ovšem jako mrtvému je mi svoboda k ničemu...

Prosazovatelé eutanázie používají řadu dalších zavádějících argumentací. Např. situaci, kdy ve válce má lékař kolem sebe spoustu zraněných a může operovat jen jednoho, pak ostatním je údajně lepší aplikovat vysokou dávku morfinu a milosrdně je usmrtit. Myslím, že na to je námitka také snadná – je to volba menšího zla v akutní kritické situaci, kdy hrozí nebezpečí z prodlení pro objektivní nemožnost záchrany trpícího raněného. To není poctivý argument pro zavedení eutanázie do časů klidu a míru, blahobytu a dostupnosti péče. Z praxe mohu dosvědčit, že nesnesitelnou fyzickou bolestí dnes nikdo trpět nemusí. Na to jsou dnes již relativně snadné medicínské prostředky a postupy. V hospicích eutanázie není možná a nikdy nebude. Protože netrpí-li nemocný bolestí, na těle ani na duši, nemá důvod volat po eutanázii.

Jinou otázkou je oprávněný strach nemocných z dystanázie. Tj. zabraňování přirozenému umírání díky technické vyspělosti medicíny. Viditelným a tragickým případem bylo umírání bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona. Zemřel po osmi letech strávených v persistentním vegetativním stavu připojený na přístroje, kdy mu, nepříliš nadneseně řečeno, ústily hadičky ze všech tělních otvorů. Takové případy jsou jistě špatné a traumatizující daného jedince i jeho okolí. Legitimním řešením je odstoupení od marné léčby. To je v ČR legální postup (Doporučení České lékařské komory č. 1/2010), žel málo využíván. To však nemá nic společného s eutanázií.

Poučovat druhé a přenášet na ně odpovědnost je snadné. Vzpomínám, jak jistý lékař odvětil na konferenci vášnivé zastánkyni eutanázie: „Vážená paní, jestli chcete svoji babičku zabít, tak si ji uškrťte sama, ale netahejte do toho slušného doktora!“ Opravdu chceme nakládat další zátěž lékařům? Odborné studie říkají, že více než dvě třetiny lékařů, kteří se podíleli na nějaké formě eutanazie nebo asistované sebevraždy, uvádí závažné psychické obtíže a

morální dilemata, a v daných výkonech většina z nich nepokračuje[1]. Lze se domnívat, že asistence lékaře na jakékoli formě eutanazie či asistované sebevraždy má zásadní škodlivé dopady na jeho psychiku. Statistiky např. uvádějí, že u lékařů mužů je o 70 % vyšší pravděpodobnost sebevraždy, u lékařek žen pak až o 250 % než u jiných profesí[2]. A do toho všeho na lékaře navalíme odpovědnost za provádění (schvalování, asistenci) eutanázie?

Sporná je i svoboda jedince při žádosti o usmrcení. Výstižně se k tomu vyjádřil Prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.: „Psychika nemocného se každý den mění. Opakovaně jsem ve své praxi zažil, že mě jeden den pacient žádal „Pane doktore, už to konečně ukončete, ale druhý den už tak lpěl na životě, že to bylo až neuvěřitelné.“[3]

Nyní bez příkras. §13 odst. 1 zák. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění říká, že ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zachovat nebo zlepšit jeho zdravotní stav. Po legalizaci eutanázie bychom doplnili co? Např. Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zachovat nebo zlepšit jeho zdravotní stav nebo ukrátit život? Anebo zákon č. 372/2011 o zdravotních službách v § 2 uvádí, že zdravotní péčí se rozumí soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem předcházení, odhalení a odstranění nemoci, udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního stavu, udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení. Nově bychom pak doplnili např. Ukončení života pacienta zabitím na jeho žádost? Zcela záměrně uvádím břitkou terminologii a nikoli eufemismy, jež zakrývají podstatu věci. Návrhy poslanců Procházkové, Zlatušky, či senátorky Domšové předpokládají, že zabíjení lidí by uskutečňoval lékař. Pro názornost si dovolím trochu nadsázkové expresivity, jež snad může těm, kdo se nechali eufemismy uchlácholit, otevřít oči. Znamená to, že na lékařských fakultách kromě vyučovaných předmětů jako anatomie, chirurgie, či kardiologie aj. zavedeme též předmět zabíjení? A v nemocnicích bude nad vchody na jednotlivá oddělení vedle nápisů Interna, Porodnice, Ortopedie také Porážka? Nebyl by lepší spíše učební obor? Dříve se věcné podstatě legálního sprovození ze života profesionálně věnovali kati. Gilotina, elektrické křeslo, pistole, provaz aj. To vše je přece rychlé, bezbolestné, velmi odborně provedené. Proč se ukrýváme za jemnoslovný a přitom věcně nesprávný termín „eutanázie“, jenž v sobě skrývá aplikaci letální dávky jedu? V čem je to lepší, než pistole?

Jaký bude nakonec rozdíl mezi lékařem a nájemným vrahem? Pokud chce někdo usmrtit maminku, ať si jí utratí sám. Do hospiců dostáváme děkovné dopisy za pěknou péči. Jsou nám posilou a povzbuzením do náročné práce. Jaké by začaly chodit po legalizaci eutanázie? „Děkujeme, že jste nám maminku tak hezky zabili?“ Nebo „Děkujeme za precizní a rychlé usmrcení tatínka“?

Denně se setkávám s umírajícími. Na téma hovořím se starými i mladými. Ukazuje se, že pro eutanazii jsou zejména mladí lidé a lidé, kteří nemají s umírajícími žádnou zkušenost, případně mají zkušenost negativní, kdy jim doma umíral třeba prarodič v bolestech a oni ho nemohli té bolesti zbavit. Řešením této situace je však moderní paliativní a hospicová péče. Zde pokojně umírají lidé obklopeni laskavou péčí a netrpí nesnesitelnými bolestmi či jinými symptomy těžkého onemocnění. Moderní medicína poslala neřešitelnou a nesnesitelnou bolest do propadliště dějin, nikdo jí dnes při správné léčbě a péči nemusí trpět.

Tolik vzorově adorované Nizozemí má dnes již několik desítek let zkušeností s řízeným zabíjením lidí. Již v roce 1991 zpráva tzv. Remmelinkovy komise uvádí, že posuzovala téměř 9 tisíc „těchto“ úmrtí. Výsledek? 1000 případů, kde došlo k ukončení života bez žádosti pacienta! Země Beneluxu jsou našim navrhovatelům zákona o eutanázii vzorem. Opravdu chceme zavést to, co se v těchto zemích odehrává? V Nizozemí každoročně zemře skrze institut eutanázie téměř 7000 osob, tj. asi 18 lidí denně. Trend počtu vykonaných eutanázií je od r. 2002, vyjma r. 2018, setrvale stoupající. Včetně nezletilých dětí, i bez souhlasu rodičů. Toto číslo se od roku 2002, kdy zde byla eutanázie plně povolena (do té doby od r. 1981 tolerována v podobě dekriminalizace jejích aktérů), neustále zvyšuje. Přitom původní myšlenka strůjců zákona počítala s eutanázií jen ryze výjimečně, v mimořádných případech, v jednotkách případů při nesnesitelných bolestech atp. Postupně je vše jinak. Usmrcováni jsou lidé po tisících, velmi často bez fyzických obtíží a k vykonání eutanázie postačuje i tzv. unavenost životem, kdy člověka nebaví žít[4].

Situace, kam problém v Holandsku dospěl, se označuje jako kluzký svah. Je otázkou, zda ji lze ještě zvrátit. Mezi nejsilnější kritiky neblahé situace patří prof. Theo Boer, původně obhájce a prosazovatel eutanázie. Na podzim loňského roku přijel na konferenci do Poslanecké sněmovny sdělit své poznatky a zkušenosti. Mj. uvedl případ pacientky, která se při konání eutanazie začala vzpouzet, a personál s příbuznými ji museli násilím přikurtovat, aby její usmrcení dokončili. Velmi se přimlouval za to, abychom v ČR neopakovali nizozemská pochybení...

Americká lékařská asociace The American Medical Association v loňském roce potvrdila svoje negativní stanovisko k lékařem asistované sebevraždě, potažmo eutanazii. Téměř dvoutřetinouvou většinou hlasů 65% k 35% potvrdila, že „lékařem asistovaná sebevražda a eutanazie je neslučitelná s rolí lékaře jako toho kdo léčí, je téměř nemožné ji udržet pod kontrolou a přináší vážná sociální rizika“[5]. Také OSN zpochybnila holandský a belgický zákon pro nedostatek pojistek, které by zajistily, aby nedošlo k přemlouvání starých lidí, aby se podrobili zabití, aby se nestali finanční zátěží pro své milované.

Chceme být chytřejší, než zkušenosti z USA, OSN či zděšení Holanďanů ze současného stavu?

Řada starých a nemocných lidí má v současnosti díky nedobrým vztahům v rodině pocit, že jsou na obtíž, ale snášejí to trpělivě. Přiznat si, že se k nim jejich děti nechovají dobře, by pro mnohé bylo větším utrpením, než snášet stěhování, pobyt v ústavu, samotu či ponížení. Lze si snadno představit, že by tito staří lidé s eutanazií souhlasili a dokonce by si ji přáli. Vždyť to ani není zabití, „jen“ by se jim „vyvolala smrt“ a tuhle drobnost oni přece pro své děti rádi udělají... Nesmíme dopustit, aby se jednoho dne lidé styděli za to, že ještě žijí, aby měli pocit, že překážejí.

V hospicích o eutanázii pacienti nežádají. Pojďme tedy zlepšovat péči, nejen medicínskou, ale i sociální, duchovní a psychologickou, aby lidé měli důvody žít. Aby přešli na Druhý břeh, až se naplní jejich čas přirozenou cestou, nikoli rukou novodobých katů. Budovat politickou kariéru na utrácení slabých a nemocných lidí považuji za nízké. Mějme při nich oči k vidění a uši k slyšení. Povolit zabíjení druhých lidí, které „nebaví žít“ je cestou k naší sebezáhubě. Akceptace eutanázie, lhostejno, zda-li přímé zabití druhého člověka, nebo asistovaná sebevražda (umožnění druhému zabít se), vnímám jako civilizační prohru společnosti.

Nenechme se opít rohlíkem. Alternativu máme. Společnost nepotřebuje eutanázii, ale humanizaci zdravotnictví, kvalitní péči hospicového typu.

PhDr. Mgr. Robert Huneš, MBA,

prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče

ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích

 

Prohlášení Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a České společnosti hospicové péče ČLS JEP z 23. 5. 2019 k poslanecké aktivitě a k vyjádření poslankyně Věry Procházkové ve věci prosazování uzákonění eutanázie Poslankyně Věra Procházková (ANO 2011), která 19. 5. 2019 v rozhovoru pro Aktuálně.cz uvedla: „Podle mě je nejlepší, když (eutanázie) probíhá v mobilním hospici, to jest doma. Měli by u toho být pracovníci mobilního hospicu, kteří samozřejmě mají jiný postoj než lékaři v nemocnicích, kteří zachraňují životy. Navíc tím, že by se to odehrávalo doma, případně v kamenném hospicu, tak by to nemocnici odsunulo stranou, protože tam se má léčit...“

Jako zástupci lékařské odbornosti v hospicové péči a hospiců v ČR návrh paní poslankyně odmítáme, neboť vychází z nepochopení role paliativní medicíny a role lůžkových i domácích (mobilních) hospiců. Základní funkcí hospiců je poskytovat takovou zdravotní i další péči, aby pacient mohl dožít v důstojném prostředí bez zbytečného strádání fyzického i nefyzického, a to až do přirozené smrti. Péči zajišťuje tým vysoce kvalifikovaných lékařů, zdravotních sester, sociálních pracovníků, psychologů, duchovních a dobrovolníků 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Všem pracovníkům hospiců jde především o kvalitu a důstojnost života pacienta s těžkou nemocí, nikoli o násilné ukracování života. Názor, aby hospice byly vykonavateli eutanázie, protože v nich se na rozdíl od nemocnic „neléčí“, je v naprostém rozporu se základním smyslem jejich péče. Hospice vyrostly na úctě k lidskému životu až do

jeho přirozeného konce, jsou účinnou a v praxi ověřenou odpovědí na myšlenky koketující s umělým ukracováním lidského života. V ČR je třeba zlepšit péči i mimo hospice, nikoli zabíjet bezbranné. Snahy uzákonit eutanázii i požadavek ji uskutečňovat v hospicích proto odmítáme. V hospicích se nepropůjčíme k usmrcování pacientů.

 

(Vyšlo v časopise Sociální práce č. 3/2020)

 

Zdroje:

[1] Ptáček, R., 2012. Psychologické kontexty eutanázie. In.: Eutanázie – pro a proti. Praha: Grada.

[2] American Foundation for Suicide Prevention: Physician Depression and Suicide Prevention 2002

[3] online, 17. 12. 2012, dostupné z [3] online, 17. 12. 2012, dostupné z https: //www. umirani .cz/ clanky/eutanazie-ocima-ruznych -oboru

[4] Snijdewind, M. C., Willems, D. L. 2015. Can physicians conceive of performing euthanasia in case of psychiatric disease, dementia or being tired of living? Journal of Medical Ethics, 41 (8)

[5] online, 12. 6. 2019, dostupné z https//:http://www.asociacehospicu.cz/

(Foto: Flickr.com)


Váš názor nás zajímá!

Napište nám Vaše připomínky, nápady i vlastní zkušenosti z oblasti hospicové péče.

Nepřehlédněte:


Zpravodaj Rovnováha - zpravodaj Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče.


Nadcházející akce: