Začátkem dubna v Senátu PČR uspořádali zastánci eutanázie konferenci „Rozhodování na konci života“. V zásadě se nejednalo o skutečnou konferenci, jako spíše o propagační akci navrhovatelů zákona o legalizaci eutanázie/asistované sebevraždy, v čele se senátorkou Věrou Procházkovou.
Za mikrofonem pro přednášející se střídali její otevření zastánci s umírněnými. Již samotný název akce byl zavádějící. Neboť spíše než o rozhodování „na konci života“ jde věcně o rozhodování „o konci života“.
Namátkou zmíním etika a filosofa David Černého, který hovořil o tom, že eutanázie je morálně přípustná. Na podporu své teze doplnil, jak v Holandsku, v evropské kolébce legalizace zabíjení druhých, s ní (eutanázií) mají dobré zkušenosti. Uvedl, že pouze minimum uskutečněných asistovaných sebevražd je tam hodnocených jako sporných. Jak vratký a relativní argument. Skutečnost je jiná.
V Nizozemí byla eutanázie legalizována v r. 2002. Přestože její autoři tvrdili, že to bude krajní možnost pro minimum žadatelů v řádu jednotek, od tohoto roku nastal strmý růst počtu asistovaných sebevražd. Dnes je to přes 9000 usmrcených ročně, chceme-li 27 lidí denně, tj. více, než jeden člověk každou hodinu… Sami autoři holandského zákona, např. prof. Theo Boer, dnes veřejně své kolegy i legislativce v ostatních státech varují, že situace se v Nizozemsku vymkla kontrole, a nyní se nejen otevřeně staví proti eutanázii, ale varuje ostatní státy, aby holandskou cestou nešly. Těžko tedy v tomuto neblahému vývoji můžeme spolu s etikem, filosofem a akademickým pracovníkem Davidem Černým přitakávat, jako „dobré zkušenosti“.
Obzvláště když na podporu svého postoje tento teoretik uvedl, že už i u křesťanských etiků je v odborné veřejnosti eutanázie všeobecně přijímána, kromě katolíků. Nedalo mi to a požádal jsem o písemné stanovisko nejvyšší představitele pěti největších nekatolických církví u nás. Obratem mi odpověděly čtyři z nich (CB, ČCE, KS a PCČZ). Jejich stanoviska jsou jednoznačně proti různým formám eutanázie. S politováním musím konstatovat, že na půdě Senátu se tedy z úst akademika pro obhajobu legalizace veřejně lhalo.
Další z řečníků Adam Doležal z Ústavu státu a práva AV ČR podotkl, že návrh zákona neukládá lékařům povinnost eutanázii provádět. K tomu lze uvést léty prověřenou zkušenost z našich nemocnic. Totiž že ani gynekologové nemají povinnost provádět potraty. Ovšem na řadě pracovišť jsou k tomu nadřízenými nuceni z ekonomických důvodů, protože potraty přinášejí jejich oddělení v nemocnicích peníze. V některých případech stojí před volbou, že pokud neuposlechnou, mohou si práci hledat jinde…
Na podporu legalizace usmrcování lidí vystoupila i lékařka Marcela Maternová. Její argument mne v 21. století zaskočil. Tvrdila, že viděla sebevraha, jenž skočil z mostu jen proto, že trpěl bolestmi kloubů. Ano, to je špatné. Motivy k tomu jsou možné dva. Bylo-li to tak, pak daný sebevrah nevyhledal lékařskou pomoc, nebo vyhledal špatnou lékařskou pomoc. Ale moderní medicína dnes má účinná řešení, jak nesnesitelné bolesti zvládnout. Kvůli bolesti není potřeba skákat z mostu a už vůbec ne zavádět eutanázii.
V jednom z dalších vstupů senátorka a lékařka V. Procházková prozradila svůj motiv k podání návrhu: „Nechci se dívat na pacienta trpícího hlady a žízní.“ To je argumentace ze středověku, ne z roku 2025, ale i tak se domnívám, že i tehdy se lidé o sebe dokázali vzájemně starat. Odstoupení od léčby vedoucí k uzdravení přece neznamená odstoupení od péče! V současnosti je zanedbání lékařské (či jiné) péče trestným činem. Namísto vymahatelnosti tohoto lidského práva, paní senátorka chce péči nahradit legalizovaným zabitím člověka. Na svou podporu uvedla, že i nikoli všichni paliativci, jsou proti eutanázii. To ve svém vystoupení opatrně zmínil předseda České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP Ondřej Kopecký víceznačnými slovy: „Eutanázie je nástroj, který umožňuje vyřešit utrpení – úmrtím“, ovšem s tím, že nechal otevřené, zda je ČR připravena v současnosti eutanázii přijmout.
Novým fenoménem, oproti minulosti, je návrh paní senátorky spojit zákon o eutanázii s paliativní péčí. Podpořil ji jiný z vystupujících, filosof z AV ČR Tomáš Hříbek, který doporučil, aby eutanázie a paliativní péče spolupracovaly.
Domnívám se, že nejen odborník, ale i laik, občanská veřejnost, z tohoto faktického úskoku nemůže necítit snahu a záměr, jak obejít výše citované právo českého občana na zdravotní péči. Na kterou celý pracovní život povinně přispívá. A obráceně: všichni občané České republiky vědí, že platí zdravotní pojištění pod vymahatelným příslibem státu, že odepření lékařské péče je vnímáno jako “útok na zájem chráněný státem.” V tomto případě jsme však svědky mefistofelského úskoku, snahy vydávat zabití člověka za “odborně poskytnutou péči”. A skutečně: víme, že v Nizozemsku je to právě tato právní klička, která apriori vyviňuje lékaře z následného prošetření relevance jeho rozhodnutí ukončit život člověka/pacienta, a eutanázie je v této zemi vnímána de facto jako “dobrá lékařská praxe.” A tedy – stejně jako s výše zmíněnými potraty – se k ní vztahuje i finanční plnění. Konsekvence si při stavu našeho státního rozpočtu a válečné politiky jistě dovedu představit nejen já a nejen katolíci.
Jako ředitel hospice si neumím představit jak by taková “dobrá praxe” měla vypadat. Hospice vyrostly na úctě k lidskému životu, jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti. Alfou a omegou jejich působení je láskyplně a něžně doprovázet umírající na konci jejich dní, chránit život až do jeho přirozeného konce.
Jako člověka z praxe se mě hluboce dotklo, že tato konference byla plná manipulativních argumentů, polopravd i úplných nepravd, a především neúcty k lidské jedinečnosti. A že právě o toto se opírají navrhovatelé zákona na legalizaci eutanázie.
Vnímám to vše jako kšeftování. Jako snahu prosadit zabíjení lidí výměnou za drobnou podporu těm, kteří o umírající pečují. Snahu spojit oheň s vodou, či delikventa s jeho obětí. Na konci konference jsem si vypůjčil mikrofon a přítomným sdělil, že eutanázii považuji za rezignaci na péči a rezignaci na naději. Za dvacet let v hospicovém prostředí jsem se setkal s tisíci umírajícími. Dosvědčil jsem, že při dobré péči lidé nemají důvod žádat o eutanázii a ze své zkušenosti potvrdil, že ani nežádají. Byť o ní tu a tam hovoří. To je však ve skutečnosti volání o pomoc, které po odborné intervenci hospicových pracovníků ustupuje. Veřejně jsem prohlásil: „Jménem českých a moravských hospiců odmítáme být součástí zákona o eutanázii“ a požádal její navrhovatele: „Nechte nás pomáhat a sloužit umírajícím s něhou, laskavostí a nadějí. Nevnucujte nám eutanázii! Hospice a paliativní péči s ní nijak nespojujte.“
Hospice a pracovníci hospiců, nechtějí být novodobými vrahy. Česká republika nepotřebuje eutanázii, ale spíše zvýšit úctu k člověku a podpořit kvalitní péči hospicového typu.
PhDr. Mgr. Robert Huneš, MBA
prezident Asociace hospiců, ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna, o.p.s.